Otevřenost je nakažlivá, a pokud se Vám líbí náš nápad, zašlete nám zprávu s něčím, o čem jste vždy chtěli podělit s celým světem, náš administrátor to zkontroluje a zveřejní jako ANONYMNÍ post-příspěvek na našem webu. Velký počet lidí uvidí Váš příběh a bude jej moci okomentovat ho a udělit like, přitom POUZE VY budete vědět, že příběh/historka/upřímné vyznání patří Vám! Otevřete se světu, bude se Vám to líbit!
Proč mi to dělaš? Venku na mě nejmilejši člověk na světě řekneš že napíšeš a nic? Ale ja tě mam strašně moc rada a ty na mě takhle.
Jeste tu mezi nami existuji lide co maji cest a uznani jak v prohre tak vyhre!!! :)
Až teraz sa nejak ku mne dostalo, že môj jediný nepriateľ ma frajerku. Nemožem si pomôcť ale zlomilo mi to srdce ...
Ty a já chci to spátky i když nejde to vrátit <3 :(
Moja mama mi na moje sedemnáste narodeniny povedala že ma nenávidí <3
Už je to rok co jsi mě opustila Kačenko.Stále tě ale miluji a netuším jak tě dostat ze svého srdce
Jak vypadá běžná konverzace s mojí nejlepší kamarádkou?Jedeme v tramvaji,kamarádka si sundá čepici a má debilní účes,tak jí říkám:"ježíš tvoje vlasy vypadaj jako odfouknutá patka Trumpa!".Ona na to:"hm,tak dík no,a to jsem si myslela,že už mě nikdo nemůže urazit".Spadli jsme smíchy a říkám:"To víš,když si myslíš,že už tě nikdo nemůže urazit,přijdu já"!
Pracuju jako doktor na záchrance. Práce je hodně, peněz ještě míň. Za 6 let už mě přešla lítost k lidem i soustrast. Chápu, že to není lidské, ale pomoct si nemůžu.
Zašla jsem včera ke kamarádce, sedíme v kuchyni a najednou slyšíme od vedle strašný řev: „Tati, nezabíjej mě! Tati, prosím! Nezabíjej mě!“ Táta se synem se mlátí do krve. Divím se, že nikdo nezavolá policii!
Kamarádka si u mě pronajímá pokoj. Dneska jsem před ní musela schovat cukr, protože za poslední dva měsíce nekoupila domů žádné jídlo. Pracuje a všechno utratí za sebe. Zatímco já jsem studentka, co musí vyžít se 7 tisíci na měsíc, ale i tak se stydím. A štve mě, že abych se jí náhodou nedotkla, tak jí raději nic neřeknu.
Dneska jsem se probudila, jak mě moje kočka plácala po obličeji tlapou. Seděla vedle mě, pozorně se mi koukala do očí a plácala mě měkkou poduškou bez drápů. Podle toho, jak se tvářila, nebylo to žádné „Hej, paničko, chápu, že je neděle, ale vstaň už a dej mi nažrat!“, ale spíš něco jako „Hej, ty podivnej lidskej tvore, seš ještě živej?!“
To snad není možné. Holit si strojkem chlupy na hrudi a říznout se do bradavky! Teď tady sedím a snažím se zastavit krvácení…
I když chodím s klukama, nespím s nima. Všichni si myslí, že se stydím. Ale ve skutečnosti šetřím na plastiku, která by mě zbavila jizev a pigmentových skvrn na zádech.
Piju hodně vody, protože to je zdravé a protože už jsem si na to zvykla. Bez obyčejné vody mám prostě pořád žízeň. Na druhou stranu mám ale malý močový měchýř, taková fyziologická zvláštnost. Takže vlastně ve svém životě chci jen dvě věci: pít a čůrat. No jo, náladová ženská =)
Jedna paní mě na nádraží poprosila, abych jí pohlídala tašku, zatímco si odskočí. Sedím tam hodinu, dvě, a ona nikde. Najednou někdo zakřičel, že v tašce je určitě bomba a že ta ženská je určitě teroristka. Najednou jsem se tak vylekala, že jsem radši zavolala bezpečností službu. Ta odvedla přihlížející dav a obestoupila tašku. Najednou se vrátila ta paní a já se tak zastyděla…
Někdo si myslí, že žijeme v úžasné době. Raduje se, že jsme se narodili v tu nejlepší dobu v historii. Ale mně se zdá, že jsem se narodila příliš brzy. Doslova jako bych nežila ve své době. Bojím se, že se nedožiju zlatého věku technologií, genetického inženýrství, věčného mládí, že neuvidím umělou inteligenci ve všech jejích možnostech. Štve mě, že se těžko dožiju dobytí vesmíru za hranicí Sluneční soustavy. Ale lidstvo zjevně na tohle ještě připravené není. A to mě štve ještě víc.
Máma nám v dětství tvrdila, že když se budeme pořád dívat na televizi, budeme mít čtvercovou hlavu. Chytila mě vždycky za hlavu a říkala: „Hele, už hranatíš…“ A já tomu věřila, pořád jsem se kontrolovala před zrcadlem a bála jsem se koukat na televizi.
V dětství jsem byla divoška, věčně jsem se prala a chodila jsem s odřenými koleny. Ale největší respekt jsem si ve školce vydobyla, když jsem půl dne chodila se zlomenou rukou, aniž bych si toho všimla =)
Vzpomínka na dětství. Když mi bylo šest, naštval mě brácha. Hodila jsem po něm špičku oštěpu. A už mě víckrát neštval.
Když jdeme s kamarády do kavárny nebo do baru, často si objednávám jen vodu s citrónem. Všichni si myslí, že žiju zdravě, ale já prostě nemám peníze…
Načíst další zpravy